Já nejsem Charlie

Poslední dobou si uvědomuji velkou radikalizaci společnosti žijící v Evropě, které nahrávají události vyvolávající strach a obavy. Pokud se nebudeme pevně držet našich hodnot a necháme se unést tímto strachem, populismem a davovou hysterií, bude se Evropa dále polarizovat a vztahy mezi jednotlivými skupinami v ní žijícími se budou nadále vyhrocovat.

Právě z toho důvodu jsem v létě zveřejnil článek, ve kterém jsem se stavěl na obranu Židů, kteří zažili v roce 2014 mnoho útoků, jenž je třeba rázně odsoudit. Nyní bych rád napsal i něco na obranu Arabů a muslimů, kteří mohou být v této době jednostranně odsuzováni kvůli rozjitřeným emocím vyvolaným útokem na časopis Charlie Hebdo v Paříži.

Útok, při kterém extrémističtí muslimové vraždí novináře, rozhodně odsuzuji, v žádném případě si nemyslím, že jde o ospravedlnitelný způsob vyřizování účtů. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že tito novináři si zahrávali s ohněm a spálili se. Dnes se na základě akce odsouzeníhodných vrahů dál polarizuje situace v Evropě a někteří lidé hromadně odsuzují Araby a považují je za teroristy. K tomu bychom se neměli nechat strhnout.

Četl jsem článek s nadpisem: "Tento čin je útokem na základní lidskou svobodu". Chybí mi však článek o tom, že musíme všichni obezřetně dbát na to, jak se svou svobodou nakládáme.

Pokud si časopis Charlie Hebdo dělal často i vulgární legraci z kdekoho, musel počítat s tím, že riskuje. Samotní pracovníci týdeníku v minulosti vtipkovali na téma "někdo jedou přijde a zastřelí nás". Pokud se budeme chovat hrubě k lidem kolem sebe a budeme si z nich dělat srandu, musíme počítat s tím, že ne každý ji skousne. Dříve nebo později narazíme na někoho, kdo si ji líbit nenechá. Dokud karikovali církevní představitele nebo politiky, hrozila jim jako reakce maximálně facka nebo žaloba. Vražedný útok ze dne 7. 1. je neospravedlnitelný, ale není nečekaný, když si uvědomíme, že si časopis Charlie Hebdo utahoval i z muslimských radikálů, kteří (jak víme z historie i současného dění) jsou zvyklí si vyřizovat účty zbraní.

Myslím, že si z této situace můžeme vzít ponaučení všichni a nezneužívat naši svobodu k tomu, že si budeme dělat, co chceme bez ohledu na druhé. I při svobodě, kterou v Evropě máme, by měla platit pravidla slušného chování a princip odpovědnosti. To jsou naše hodnoty, na které nesmíme zapomínat.

To, co se stalo v Paříži, je střetem dvou kultur. V Evropě se už několik desetiletí snažíme své problémy neřešit vojensky, ale přes právníky, nebo také humorem a satirou. Je na místě podotknout, že tyto způsoby řešení konfliktů jsou často stejně nespravedlivé, ponižující a plné nenávisti úplně, jako to vidíme v kultuře východní. Právě tam se k právníkům nechodí a satirou toho také moc nedosáhnete. Tam se rovnou sahá po zbrani a svůj hněv si lidé ventilují konkrétní akcí. Pokud si s touto kulturou chceme něco začínat, měli bychom být připraveni ji porozumět, ne ji zesměšňovat. Právě proto, že si plně uvědomuji obrovské nebezpečí, které přináší extrémistický islám, vím, že urážením jeho představitelů a historických postav tomuto nebezpečí čelit nelze.

Po tomto útoku letí světem vlna solidarity se satirickým časopisem a mnoho lidí hlásá "Já jsem Charlie". Z časopisu se stal symbol svobody projevu. Nemohu se k tomuto heslu přidat, byť si svobody projevu vážím (a jsem vděčný, že mohu svobodně psát i tento článek). Přes upřímnou soustrast pozůstalým nadále nesouhlasím se způsobem, kterým tito novináři svou svobodu používají. Zesměšňování druhých nevidím jako správné řešení problému extrémismu, naopak jako něco, co vztahy mezi skupinami lidí ještě více rozbíjí. Ztracených životů v Paříži je mi upřímně líto a přeji si, abychom se z jejich oběti poučili a více přemýšleli o dopadech našich slov a činů na druhé lidi - a potažmo na celou společnost.