Nestrkejme hlavu do písku

Jeden z hlavních důvodů, proč se ulice měst Evropská unie plní uprchlíky, je působení Islámského státu na východě.

Když se v roce 2013 začalo o IS více hovořit, připadal nám tento problém velmi vzdálený, asi jako rozpínavost Ruska na Krymu. Díky globalizaci naší planety, a z ní vyplývající větší provázanosti ekonomik jednotlivých zemí, nejsou již “zeměpisné vzdálenosti” tak velké, jako byly před sto lety. Problémy národů dva tisíce kilometrů vzdálených od našich hranic se nás dříve nebo později začnou dotýkat, a proto jsme povinni je řešit hned v počátku. Islámský stát a ideologie islámu je nutné odsoudit a na všech úrovních proti nim bojovat. Naše zahraniční politika by neměla tolerovat rozpínavost Ruska, ani IS, nýbrž aktivně proti nim postupovat  stejně jako proti postupnému rozpínání ideologie islámu v naší zemi.

Věřím však, že řada uprchlíků jsou normální lidé, kteří chtějí žít stejně jako my. Buď o domov přišli, nebo jsou v bezprostředním ohrožení díky bojům v Sýrii, občanské válce v Libyi a podobným problémům v Somálsku, Eritrei. Jelikož se dostali do Evropy, znamená to, že se jedná převážně o lidi, kteří nejsou úplně bez prostředků a museli si na tuto cestu nějak vydělat. Cesta jednoho uprchlíka z Afriky do Evropy stojí cca 75 000 Kč. V roce 2013 se jich dostalo přes moře do Evropy asi 60 000, v roce 2014 asi 219 000 a v roce 2015 se jich za prvních pět měsíců odhadem vylodilo 90 000. Což představuje cca 27 675 000 000 korun zaplacených za tento exodus přes moře. V tomto množství lidí se určitě mezi nimi objeví i různí radikálové, přicházející k nám škodit.

Počty uprchlíků budou dále růst a proto je nutné co nejdříve najít jasná pravidla pro jejich přijímání a pomoc zemím, které jsou těmto válečným konfliktům nejblíže. Pokud tento problém nezačne EU řešit a aktivně bojovat proti Islámskému státu, obrátí se situace proti nám na různých rovinách, Dnes přicházejí tito lidé jako hledající zázemí. Stavění plotů, potápění lodí a odmítání pomoci těmto lidem způsobí ruku v ruce s hladem a beznadějí, že se stanou pro nás velkým problémem. 

Z historie víme, že se často musely skupiny i národy lidí vystěhovat nebo utéct kvůli své víře, pro zachování života, či svobody. Známe také příklady vzájemně prospěšného a mírumilovného soužití různých komunit. Přesuny lidí na tomto světě a změny různých státních uskupení patří k životu na této planetě. Je pouze na nás, jestli k těmto změnám přistoupíme včas a budeme je proaktivně řešit, nebo nás převálcují, protože jsme dělali, že neexistují, nebo se týkají někoho jiného. 

Máme majetnický postoj k našemu domu, městu, zemi i světadílu a nemáme rádi změny. Jsme xenofobně zaměření sami na sebe a své pohodlí. Vůbec si neuvědomujeme, že sami jsme se sem narodili s holým zadkem a s ním také kdykoli odejdeme. Potřebujeme větší úctu k zemi, ve které můžeme žít, k lidskému životu a věcem, které ho obohacují. Měli bychom být vděční za zdraví, majetek i životní úroveň, kterou máme, a být ochotni pomáhat těm, kteří jsou na tom hůř.

Potřebujeme na jedné straně bojovat proti agresorům, kteří zabírají různá území a domovy lidem. Na druhou stranu máme povinnost poskytnout zázemí těm, kteří o svůj domov přišli. Pokud jim nabídneme pomocnou ruku včas, může se z nich stát pro nás důležitý partner v boji proti společnému nepříteli. Pokud jim pomocnou ruku nenabídneme, stane se z nich také náš nepřítel, namísto skutečného nepřítele, který obsadil jejich města a domovy. Náš ministr zahraničí by měl aktivně připravovat s dalšími resorty podmínky pro zázemí těchto lidí, spolu s jasnými pravidly za kterých tu mohou zůstat. Jinak se začnou nekoordinovaně valit přes naše hranice a dělat si v naší zemi, co chtějí. Po zkušenostech z období totality by měla naše země být ta první, která bude hledat způsoby, jak těmto lidem pomoci a jaká pravidla jim nastavit. Všichni tím jen získáme.