Zázraky jsou možné
Není žádným tajemstvím, že se věda o evoluční teorii vzniku života na Zemi nachází v krizi. Mnoho vědeckých důkazů dnes jasně svědčí o tom, že tato teorie je překonaná, a proto také vznikají další vědecké směry, které na tyto důkazy poukazují a vážně se jimi zabývají. Mnoho lidí se však brání o tomto tématu přemýšlet a hlouběji se jím zabývat.
Někteří vědci a filosofové věřili v evoluci dlouho před Darwinem. Už ve starém Řecku Anaximander učil, že se člověk vyvinul z ryby, a Empedocles tvrdil, že zvířata pocházejí z rostlin. Dále existovala mnoho let populární teorie samoplození (spontánní plození), která učila, že tvorové mohou povstat náhle z bahna a slizu. Aristoteles s ní přišel 400 let př.Kr. Tvrdil, že hmyz a mouchy se rodí z bahna a když se tak rodí hmyz, proč by nemohla i ostatní zvířata. Teorie zůstávala mnoho set let a vyvrátil ji až Pasteur v devatenáctém století. Je udivující, že se víra v samoplození mohla udržet ve vědeckém světě tak dlouho. Přitom už v sedmnáctém století se ji snažil Francesco Redi svými experimenty vyvrátit. Poté, co uzavřel maso v nádobě tak, aby do něj nemohly být nakladeny muší vajíčka, se žádní červi v mase neobjevili. Jak to, že přes názory významných vědců a navzdory těmto vědeckým experimentům, teorie o samoplození zůstávala stále populární? Důvody se dají shrnout do názoru vědce Haeckela, který řekl, že samoplození musí být pravdivé, jinak by se muselo věřit ve Stvořitele. Stejné je to dnes s teorií evoluční, která je v mnohých oblastech vědecky nepodložená, avšak zůstává argumentem pro lidi, kteří nechtějí přijmout osobní zodpovědnost za své životy před Bohem.
Jedním z argumentů, kterým je evoluční teorie dokládána, jsou zkameněliny. Ty byly zkoumány již starověkými Řeky. V roce 1282 začal Ristoro d´Arezzo, muž věřící Bibli, poukazovat na to, že zkameněliny podporují biblickou zprávu o světové potopě. Vykopal totiž kosti různých ryb a mořské skořápky na vysokém horském štítu. John Woodward, učený profesor fyziky a křesťan, jehož dílo bylo nekřesťanskými autory popsáno jako velmi pečlivá badatelská práce, dospěl k závěru, že zkameněliny ukazují na světovou biblickou potopu, ne evoluci, protože zkameněliny jsou zbytky živočichů zahynulých při velké katastrofě. Jeho práce byla počátkem osmnáctého století tak ceněna, že jeho závěry byly všeobecně uznávány. Víra v potopu se stala populární a zájem o zkameněliny rostl. Začala se rozvíjet věda paleontologie. Obrovská pohřebiště zkamenělin, která byla objevena, mluvila neomylně o dávné katastrofě v dějinách Země, při které zahynulo obrovské množství živočichů. Z fosilních nálezů není možné za žádných okolností určit, kdo z nalezených je předek a kdo potomek, tedy kdo se vyvinul z koho. Jedná se pouze o spekulace a dosazení nálezu do předem připravené struktury Darwinova stromu, ve kterém stále chybí mezičlánek mezi dvěma živočišnými druhy. Nehledě na to, že u řady nálezů se časem zjistilo, že jsou podvrhem.
Ke konci 18. století začali lidé opět mluvit o evoluci. Jedním z nich byl Erasmus Darwin, dědeček Charlese, který mladého Charlese velmi ovlivnil. Vyšli z pozorování, že mláďata se vždy trochu liší od svých rodičů, a že tyto odlišnosti (diference) mohou být předávány dalším generacím. Darwin tvrdil, že zvířata s těmito odlišnostmi (variacemi) se rozmnoží, zatímco ostatní budou směřovat k zániku. Silnější přežije a slabší zahyne. Tímto selekčním procesem mohou povstat i nové druhy. Darwin vysvětlil, že k myšlence evoluce byl veden především svými pozorováními na ostrovech Galapágy u pobřeží Jižní Ameriky. Živočišné druhy na Galapágách se sice podobají druhům na pobřeží Jižní Ameriky, ale nejsou zcela totožné. Darwin se začal domnívat, že všechny tyto rasy vzešly z jednoho společného předka. Věřil, že vidí přechodné formy, ve kterých se jeden druh mění v jiný. V roce 1859 vydal knihu „O původu druhů přírodním výběrem”, avšak její dopad nebyl zvlášť velkolepý.
Evoluční teorii nakonec prosadil vědec Thomas Henry Huxley, muž, který podporoval Darwina od prvního vydání jeho knihy. Klíčový okamžik nastal 30. června 1860 při zasedání Britské společnosti pro vědecký pokrok. Darwin v té době „nebyl v kurzu“ a jeho práce nebyla hlavní náplní jednání Společnosti. Přece však bylo rozhodnuto, aby se na zasedání diskutovalo o jeho názorech. Nejprve se ujal slova biskup z Oxfordu Samuel Wilberforce, který hovořil proti evoluční teorii. Jak začal mluvit, bylo jasné, že neví, o co jde. Jeho argumenty byly chabé a Darwinovi se hlavně posmíval. Na závěr svého vystoupení se zeptal pana Huxleyho, zda svůj původ z opice odvozuje od své babičky nebo dědečka. Vědec Huxley ve své odpovědi biskupa naprosto převálcoval. A tak zatímco na začátku zasedání Společnosti byla většina proti evoluci, na konci zasedání, díky Huxleyho výmluvnosti podložené argumenty a biskupově neznalosti, byla většina pro.
Lidé jsou nakloněni věřit čemukoliv, jen ne ve Stvořitele, protože z toho plynou vážné důsledky pro jejich životy. Proto byla tato teorie, která vypadala vědecky a dávala možnost vyhnout se Boží existenci, tak přitažlivá. Dnes je evoluce považována za fakt a je chápána na stejné úrovni jistoty jako Newtonovy zákony, teorie relativity a kvantová fyzika. Darwinistická teorie byla prosazena a od začátku 20. století se začala vyučovat na školách.
Díky vývoji vědy a techniky se však ve stínu evoluční teorie rodí teorie další - například teorie inteligentního plánu (Intelligent Design). Ta tvrdí, že moderní výzkum zejména v biologii a biochemii odhaluje takovou složitost života na zemi, která popírá neřízené procesy a náhody a svědčí o jasném inteligentním plánu. Od kreacionismu se liší tím, že nedává žádná teologická vysvětlení, předkládá pouze doklady "nezjednodušitelné složitosti" u živých organismů. Teorie inteligentního plánu neřeší otázku, kdo je tímto inteligentním konstruktérem. Poukazuje na to, že základním stavebním prvkem živých organismů není pouze hmota a energie, ale především informace. Nesmírně složitý svět miniaturních strojů uvnitř buněk řízený DNA ukazuje na jasně daný řád a vyspělou inteligenci. DNA obsahuje molekulu s programem, jak se mají jiné molekuly sestavit, aby vznikla živá buňka a přítomnost takové informace vylučuje náhodu. Informace je něco, co vzniká plánovaně, jinak nejde o informaci.
Pokusím se to ukázat na příkladě:
Článek, který čtete, obsahuje shluk písmen, která jsou však sestavena na základě mé myšlenky, kterou Vám chci předat. Proto tato písmena dávají význam. Článek lze přečíst a získat tak informaci od autora. Pokud vytvoříme nahodilý shluk písmen, žádnou informaci z něj nezískáme, protože žádnou neobsahuje. Základem všeho živého jsou tedy informace obsažené v jejich DNA, které nelze měnit nebo postupně vylepšovat.
Bičík bakterie byl neviditelný až do doby vynálezu elektronového mikroskopu. Díky němu se zjistilo, že bakterie má bičík, který je v jejím těle připojen k motoru. Jedná se o molekulární nanomotor, který obsahuje rotor, stator, hřídel. Bakterie otáčí bičíkem 100 000x za minutu, což ji umožňuje plout tekutinou. Motor je sestaven pouze z několika molekul a je dále nezjednodušitelný. Pokud by chyběla jediná molekula, nefungoval by. Nemohl se vyvinout postupným vývojem, protože postupně by nefungoval. Aby byl funkční, musel být sestaven naráz podle konkrétního plánu, tak jak je. Má přesnou funkcionalitu zakódovánou v DNA bakterie.
Srážlivost krve vzniká kaskádou proteinových molekul, ve které se více jak dvanáct těchto molekul postupně zapojí jedna do druhé, aby došlo k požadovanému výsledku. I když tyto molekuly jsou velmi složité, jedna do druhé přesně zapadají a vytvářejí potřebný efekt, který se spustí, jen když se poraníme, za jiných okolností k tomuto spojování nesmí dojít, aby se nám krev nesrazila v žilách. Jako by molekuly věděly, co mají přesně udělat, kdy to mají udělat, a byly vzájemně uzpůsobeny k tomu, aby to udělat mohly. Přitom problém vykrvácení organismu, jehož jsou součástí, je mimo jejich chápání. Nemohly se vyvinout postupně, “naučit se”, jak tělu zabránit ve vykrvácení.
Procesy, které popisuje evoluce, jsou samy o sobě nemožné, přesto je stále předkládána jako vědecký směr. Nikdo z nás jsme neviděli stavět ohromné sochy na Velikonočních ostrovech, nebo pyramidy v Egyptě, přesto věříme v inteligentní lidi, kteří je vymysleli a vytvořili. Nikdo nebude věřit jakési náhodě, kterou se věci poskládaly tak, jak dnes jsou. Darwin na sklonku života prohlásil, že jeho teorie o vzniku druhů se nezakládá na pravdě, a do dnešního dne opravdu neexistuje vědecký důkaz, že se živočišné druhy vyvinuly ze společného předka. Naopak ve fylogenezi na základě podrobnějšího zkoumání buňky docházejí vědci k přesvědčení, že takzvaný Darwinův evoluční strom má ve skutečnosti tvar pavučiny nebo sítě, což vylučuje jediného společného předka. Darwinismus se neopírá o jediný vědecky prokázaný fakt, který by rozvojem vědy nebyl vyvrácen. Darwinisté tvrdí, že ačkoli tento důkaz chybí, Darwinova evoluce je prostě vědecký konsensus, který považují za pravdu, ačkoli se zatím nedá prokázat. Podobný konsensus však kdysi byla i teorie, že Slunce obíhá Zemi.
Pro společnost je obtížné věřit v Boha jako inteligentního tvůrce, protože tato víra by měla osobní dopad na naše životy a jednání. Lidé si podvědomě uvědomují, že pak by museli být tomuto tvůrci odpovědni za své jednání.
Je však daleko složitější, aby rozumný člověk věřil v argumenty, které nám předkládá evoluční teorie. Teorie evoluce vyžaduje neuvěřitelné zázraky a neexistující fyzikálně-chemické procesy. Víra ve Stvořitele je realistická, protože mnoho způsobů tvoření a procesů, které se odehrály v minulosti, můžeme pozorovat i dnes. Inteligence umí skrze informace projektovat, konstruovat a tvořit bez zázraků - jen v důsledku svých znalostí. Dnes jsou lidé díky svým znalostem schopni dělat věci, které by před dvě stě lety byly nevysvětlitelné a považované za zázrak. Chápání lidí v šestnáctém století bylo omezeno tehdejšími informacemi a rozvoj informací blokovalo tehdejší chápání. Díky lidem, kteří byli ochotni inovovat a dívat se na věci novými pohledy, riskovat a pouštět se za hranice vlastních představ, docházelo k pokroku. Kdybychom člověku ve třináctém století ukázali, v čem se dnes jezdí po silnici, co za nás dělají stroje a počítače…, připadalo by mu to neskutečné, nepochopitelné, protože mezi ním a námi stojí celé generace postupného vývoje, pokroku a informací.
Do deseti let budou jezdit po silnici auta bez řidičů, létat letadla bez pilotů a za deset dalších generací se budou dít věci, které nám dnes přijdou nemožné, protože vnímání a rozum lidí v každé generaci je omezen jejich informacemi a znalostmi. Můžeme však navázat na informace těch předešlých generací a tak jít postupně dál. Svět, kde žije Bůh, je však bez omezení, proto mohl stvořit svět v takové dokonalosti, aby fungoval už na jeho počátku. My pouze částečně odkrýváme a nahlížíme do dílny našeho tvůrce a jeho plánů. Další generace budou schopny chápat a věřit věcem, které nám dnes přijdou nemožné. Nenechme se omezovat rádoby vědeckými teoriemi, kterými se nám snaží něco vysvětlit ti, kteří sami neznají podstatu toho, o čem mluví. Tyto teorie mají za cíl vysvětlit si život tak, abychom nemuseli počítat se Stvořitelem.
Výsledkem jsou generace lidí, kteří věří, že jejich životy jsou dílem pouhé náhody, bez konkrétního plánu a vize. Rostou tak pasivní a frustrovaní lidé. Když se v dobách Darwina začalo hovořit o tom, že se lidé vyvinuli ze zvířat, bylo to pomyšlení pro mnohé urážející. Mnohem horší než minulost, kterou nám však tato teorie vykresluje, je budoucnost, protože před nás staví fakt, že jsme tu náhodou. Právě v tom vidím příčinu depresí, beznaděje a zklamání naší generace. Potřebujeme počítat se svým Stvořitelem, aby naše mysl byla schopná překonat své limity, objevovat nové věci, tvořit to, co se dnes zdá neuvěřitelné.
Tomáš Růžička
Poznejme skutečného nepřítele
Současná situace v Evropě nás vede k zastavení a zamyšlení nad podstatou islámu, který začíná být aktuálním problémem i v našich končinách.
Tomáš Růžička
Podaří se teroristům nás vystrašit?
Cítím hlubokou soustrast s utrpením rodin, které přišly o své příbuzné při vražedných útocích v Paříži. Přes veškerou lítost nad tímto odsouzeníhodným činem však nesmíme propadat obavám a strachu, které mají tyto útoky vyvolat.
Tomáš Růžička
Zamyšlení nad smyslem výchovy
Jako rodiče se zaměstnáváme otázkou, jak nejlépe vychovat své děti, abychom jim poskytli co nejlepší vklad do života. O to víc jsme pak překvapení, co z našich dětí vyrostlo.
Tomáš Růžička
Život je víc než starosti o jídlo a oblečení
Přečetli jsme mnoho knížek, vyslechli množství rad a dozvěděli se celou řadu informací důležitých pro náš život. Pokud nám je přes třicet, vše podstatné jsme už zřejmě někde slyšeli.
Tomáš Růžička
Strach i vnitřní prázdnota jsou špatnými rádci
My Češi jsme se vždy uměli u piva vyjádřit k lecjaké otázce a kdejaký štamgast by dle svých slov mohl být z fleku prezidentem.
Tomáš Růžička
Nemusíme se bát ztráty svých hodnot, pokud je máme
Poslední dobou slýchám z úst lidí obavy o naši kulturu a hodnoty. Máme strach z emigrantů, kteří míří po tisících do našich končin.
Tomáš Růžička
A potřetí k uprchlíkům...
S radostí sleduji poslední dny v hlavních televizních zprávách, jak lidé v Rakousku a Německu přijímají uprchlíky a prakticky jim pomáhají na jejich cestě ke svobodě.
Tomáš Růžička
Nestrkejme hlavu do písku
Jeden z hlavních důvodů, proč se ulice měst Evropská unie plní uprchlíky, je působení Islámského státu na východě.
Tomáš Růžička
Změna Evropy se blíží
Poslední dny si kladu jednu otázku: “Kolik měsíců klidného života v našich domovech nám ještě zbývá?” Evropa mnohokrát změnila svou tvář nejen kartograficky, politicky, ale i kulturně.
Tomáš Růžička
Evropská unie je jako babylonská věž
V posledních týdnech se radí zástupci členských zemí EU o možnostech, jak společně bojovat proti terorismu. Obyvatelé těch vyspělejších zemí se bojí dalších útoků, které mohou přijít kdykoliv a odkudkoliv, a všichni máme strach, že neznámí nepřátelé naruší náš klid, zničí naši životní úroveň a rozbijí to, co v Evropě systematicky mnoho let budujeme. Iluzi spravedlivého a ekonomicky silného "mega státu", kde se všichni mají dobře.
Tomáš Růžička
Já nejsem Charlie
Poslední dobou si uvědomuji velkou radikalizaci společnosti žijící v Evropě, které nahrávají události vyvolávající strach a obavy. Pokud se nebudeme pevně držet našich hodnot a necháme se unést tímto strachem, populismem a davovou hysterií, bude se Evropa dále polarizovat a vztahy mezi jednotlivými skupinami v ní žijícími se budou nadále vyhrocovat.
Tomáš Růžička
Přejme Izraeli jen to dobré
Lidé se mě často ptají, jestli lze dokázat, že Bible je Boží slovo, a ne pouze kniha psaná a vymyšlená lidmi. Takových důkazů existuje opravdu mnoho, ale po mnoha letech zkušeností vím, že pokud člověk nechce vidět pravdu, žádný argument ho nepřesvědčí. Přesto bych se s Vámi rád podělil o jednu skutečnost, která mě vždy znovu udivuje a utvrzuje v přesvědčení, že Bible je plná Boží moudrosti, kterou nikdo z lidí nemohl vymyslet. Tato skutečnost mě zároveň děsí, když vidím, jak lehkomyslně Boží pravdy přehlížíme a jaké to přináší důsledky.
Tomáš Růžička
Úcta k životu
Podle údajů ČSÚ lékaři v naší zemi provedli minulý rok přes 22 000 potratů (odborně UPT, tzn. „umělých přerušení těhotenství“) a přibližně 107 000 dětí se v tomto roce narodilo. V červnu 2013 bylo schváleno používání pilulky Mifegyne + Mispregnol, která ukončuje život dítěte do 49. dne od početí bez operačního zákroku. Tímto rozhodnutím se množství přerušených těhotenství určitě zvýší.
Tomáš Růžička
Syndrom vyhoření
Vyhoření je fenomén dnešní doby. Jedná se o stav, do kterého se dostáváme důsledkem přepracovanosti, nenaplněných přání a tužeb, neuspořádaného osobního života i změn, které přinášejí přibývající léta. V zásadě se dá říci, že se ztratí naše motivace cokoliv dělat a my postrádáme smysl toho, proč tu jsme.
Tomáš Růžička
Proč platit za školu dvakrát?
Socialismus a jeho zvyky stále ohrožují naši demokracii. Tento stav můžeme pozorovat i na tom, jak některým politikům stále leží v žaludku vyrovnání státu s církvemi, byť se jedná o zanedbatelnou částku (0,17 desetin procenta rozpočtu) v porovnání např. se sumou, kterou platíme na dotacích za solární energii. Na celém vyrovnání je však důležitá především skutečnost, že se vrací to, co bylo socialistickým zřízením ukradeno. I když jsem psal na dané téma již řadu pojednání vycházejících z této základní premisy, musím se k tomuto tématu opět vrátit. Jelikož se politikům nedaří zpochybnit právě výše uvedenou premisu a to, co jejich předchůdci v minulém století vzali, si dál udržet ve státní správě, hledají způsob, jak vzít peníze církvím jiným způsobem. Místo toho, aby podporovali občanské iniciativy nabízející různé alternativy vzdělávání, rozhodli se posílit státní školství a ušetřit peníze tím, že odříznou vše ostatní. V éteru zaznívá výzva, aby si církve hradily provoz svých škol samy, když získají peníze z tolik diskutovaného vyrovnání. A zároveň s nimi chce ministerstvo školství odříznout i školy soukromé. "Soukromníci mají přece peněz dost a k čemu je v naší zemi soukromé vlastnictví a iniciativy." Ministr školství v duchu padesátých let minulého století připravil návrh, který má vše napravit a normalizovat. Návrh ministerstva školství počítá s tím, že soukromým a církevním školám sebere příspěvek na provoz.
Tomáš Růžička
Stát a předškolní vzdělávání
Stát by měl vytvářet jasný právní rámec, uprostřed kterého mohou jednotlivci rozvíjet své aktivity a žít své životy v plné odpovědnosti za své jednání. Stát by měl nastavovat jasná obecná pravidla, aby si lidé svou odpovědnost uvědomovali. Jakmile se však tato pravidla přesouvají z obecných do konkrétních a stát začíná určovat jednotlivé oblasti života lidí, přebírá tím za jejich životy i jistou míru odpovědnosti. Pokud někomu upíráte jeho odpovědnost, děláte z něj otroka, což se projeví na jeho pasivním a vzpurném jednání. Komunistický režim byl vyhlášen tím, že z nás vychovával otroky skrze kontrolu každé oblasti společenského i soukromého života. Alarmující je, že v roce 2014 máme více zákonů, než tomu bylo před rokem 1989, což se projevuje na rostoucí pasivitě i nespokojenosti občanů. Velmi mě znepokojuje každý další krok, který posiluje kontrolu státu nad životy lidí a pomalu nás vrací do nesvobody a otroctví.
Tomáš Růžička
Reakce na otevřený dopis Jiřího Payna premiérovi ČR ze dne 20.6.14
Následující text je reakcí z prostředí protestantské církve (Jednoty bratrské) stojící na hodnotách, které se utvářely po několik staletí. Rád bych tímto textem upozornil na alespoň některé nepřesnosti či omyly, kterých se Jiří Payne ve svém dopise dopustil. Jsem si vědom, že celá problematika odluky církve od státu je často řešena pod tlakem emocí, ve kterých lidé nejsou schopni rozlišit, co je pravda, a co zavádějící nebo neúplná informace. Mým záměrem je však především věcná a otevřená diskuse o otázkách postavení církve ve společnosti, které tento dopis nastiňuje a které je určitě potřeba otevřít a zrevidovat.
Tomáš Růžička
Životní křižovatky
Ve svém životě se všichni čas od času ocitáme na křižovatkách, na kterých se rozhodujeme, kam dál. Zvažujeme, jaké kroky udělat a jaký dopad budou mít na náš život. Tato rozhodnutí pak ovlivňují směr i průběh našeho života. Neschopnost se na těchto křižovatkách rozhodnout stejně jako volba špatného směru nás může paralyzovat a přivodit nám depresi. Na tato zásadní i drobnější rozhodnutí se můžeme dívat z různých úhlů a více lidí může mít odlišné přístupy ke stejné věci. S respektem k různým zkušenostem a úhlům pohledu na život bych Vám chtěl ukázat pohled křesťana a ukázat Vám jeden nástroj, který pomáhá se na rozcestích zorientovat a rozhodnout.
Tomáš Růžička
Rusko a Evropská unie
Nesmiřujme se s tím, co vidíme kolem nás. Svobodu druhých musíme respektovat, jinak si nevšimneme, že přicházíme o tu svoji. Když jsem přednášel na školách o nebezpečí náboženských sekt, vyprávěl jsem dětem příběh, na kterém jsem ukazoval, jak sekty působí. Jedná se o pokus, který byl prováděn na rybách. Pokud vědci vodu v akváriu prudce zahřáli na 80 stupňů, ryby se snažily z vody vyskočit ven, protože voda pro na ně byla příliš horká. Když se však tato voda zahřívala pomalu, ryby se vždy aklimatizovaly a na vyšší teplotu si zvykly. Aniž si to uvědomovaly, pomalu se blížila teplotní hranice, kterou jejich organismus nemohl unést, a v horké vodě se uvařily. Tento princip postupného zahřívání a servírování skutečností používají nejen náboženské sekty, aby získaly plnou kontrolu nad životem člověka, ale také totalitní a autoritářské režimy, které tak získávají vládu nad národy a skupinami lidí. Nebezpečí tohoto postupu spočívá v tom, že si vždy přivyknete na drobnou změnu a novou skutečnost začnete brát jako normální, ta však otevírá dveře změnám dalším a po nějaké době zjistíte, že děláte a akceptujete věci, které byste před několika lety považovali za absurdní a nepřijatelné.
Tomáš Růžička
Církev a různé ideologie
Každý z nás má v sobě touhu žít tak, jak je pro něj výhodné a pohodlné. Jen někteří však dokáží odhlédnout od svých zájmů a udělat něco pro druhé. Komenský chápal církev jako pevnost pravdy, ta však byla často pevností lidské moci a sobectví, řízená osobními zájmy jejích představitelů. Celé dějiny ukazují na touhu člověka po vládě nad druhými. Historie naší země svědčí o různých etnických skupinách a národech, jedincích i skupinách, kteří chtěli žít na úkor druhých a zajistit pro sebe blaho, respekt a výsady. Církev se stala ve čtvrtém století našeho letopočtu jedním z nástrojů, který toto blaho a respekt některým lidem zajišťoval, často na úkor druhých. Právě proto dnes mnoho lidí pohlíží na církev oprávněně s despektem a vnímá ji jako něco nepotřebného. Po boku takové církve stojí i další “náboženství” a myšlenky, jejichž záměr ovládnout svět je úplně stejný a nebezpečný ve chvíli, kdy slouží lidskému sobectví a osobním zájmům. Potřebujeme se v historii orientovat, abychom nezůstávali uvěznění v pevnostech vžitých představ různých ideologií a nepřehlíželi věci skryté a drobné, které nám mohou ukázat pravdu.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 41
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1337x