Reakce na otevřený dopis Jiřího Payna premiérovi ČR ze dne 20.6.14

Následující text je reakcí z prostředí protestantské církve (Jednoty bratrské) stojící na hodnotách, které se utvářely po několik staletí. Rád bych tímto textem upozornil na alespoň některé nepřesnosti či omyly, kterých se Jiří Payne ve svém dopise dopustil. Jsem si vědom, že celá problematika odluky církve od státu je často řešena pod tlakem emocí, ve kterých lidé nejsou schopni rozlišit, co je pravda, a co zavádějící nebo neúplná informace. Mým záměrem je však především věcná a otevřená diskuse o otázkách postavení církve ve společnosti, které tento dopis nastiňuje a které je určitě potřeba otevřít a zrevidovat.

Faktem je, že stávající zákon doposud církvi přiznává zvláštní postavení a v některých ohledech ji zvýhodňuje oproti jiným subjektům. Svobodní v rámci své politické filozofie uvádějí, že „Základem politického systému je pro Svobodné spravedlivá a svobodná soutěž osobností, myšlenek, iniciativ a projektů při respektování morálních a etických zásad“. Z toho vyplývá, že obecné zvýhodňování jedné strany oproti druhé je nežádoucí a je potřeba dělat takové kroky, aby se zmíněné jednání ze společnosti odstranilo.

Zároveň však vnímám, že v některých bodech se text dopisu Jiřího Payna rozchází s Politickým programem a Politickou filosofií Strany svobodných občanů a nese v sobě prvky levicového smýšlení (což vhledem k tomu, že je adresován levicovému premiérovi, může působit dojmem účelovosti). Také vnímám, že srovnatelné „zvýhodnění oproti jiným subjektům“, které napadá Jiří Payne, požívají i subjekty jiné než církve (např. různé neziskové organizace), které – podobně jako církve - ve společnosti hrají nezastupitelnou úlohu, jejíž naplňování některá privilegia vyžaduje. Jejich odstraněním by pak např. u církve došlo k narušení samotné podstaty fungování církve jako takové, podobně jako u jiných, výše zmíněných, subjektů. Na některé tyto body bych rád upozornil nejen vedení strany, ale také veřejnost.

Školství

Dopis poukazuje na fakt, že církevní školy jsou zvýhodněné oproti soukromým a navrhuje tento nepoměr srovnat. Opomíjí však bezmála monopolní postavení státních škol (zejm. škol základních) nejen v ohledu kvantity poskytovaného vzdělávání, ale také jakéhosi implicitního nároku na pozici ručitelů kvality poskytované výuky, ve kterém dnes mají tyto školy oproti školám církevním i školám soukromým mnohem lepší finanční podmínky a majetkovou základnu (nemluvě o absenci různých překážek, jako je např. nutnost akreditací studijních programů, které státní školy „z definice“ nemusejí překonávat). 

Rozhodně souhlasím s tím, že církevní školy by měly být financovány svým zřizovatelem, tedy církvemi, které je spravují (stejně jako je tomu u škol soukromých). Je to logický důsledek odluky církve od státu. Pokud církve dostanou peníze, které mají odškodnit křivdy komunismu, je nasnadě, aby s těmito penězi moudře hospodařily, investovaly je a z výnosů z těchto investic a hospodaření pak financovaly také své školy. Dokud však budou existovat státem zřizované školy a budou financované stávajícím způsobem, tj. z daní, a přitom zároveň nadále nebudou existovat patřičné vyrovnávající nástroje (např. daňové úlevy pro klienty nestátních škol či rovné dotace na žáky všech škol bez ohledu na vlastníka), nebude v tomto ohledu mezi státními, církevními a soukromými nikdy existovat rovnost. Klienti soukromých škol budou totiž vždy platit 2x: státu v daních za školu, kterou nevyužívají, a pak ve formě školného soukromé škole, kterou využívají. Pouhým převedením financování církevních škol na církve by ke znevýhodněným klientům škol soukromých pouze přibyli klienti škol církevních.

V tomto ohledu tedy připomínám znění části Politického programu Svobodných (článek XII. Školství a věda):

„Legislativní pravidla pro základní a střední školy musí platit pro všechny bez ohledu na to, kdo je vlastníkem školy. Dnes podmínky ze strany státu rovnocenné nejsou a to zejména co se týče financování. Nehledě na skutečnost, že soukromé školy vznikaly v převážné většině na zelené louce a nemají tedy obdobnou majetkovou základnu jako školy státní, je i dotační politika státu vůči soukromým základním a středním školám nepříznivá. Svobodní jsou pro rovný přístup k financování středních a základních škol veřejných, církevních a soukromých. Dotace ze státního rozpočtu na žáka či studenta musí být spravedlivá, tj. stejná u všech třech typů škol.“

Na tento důležitý aspekt Jiří Payne v dopise zapomněl, byť se jedná o jeden ze základních principů politiky Svobodných (rovné podmínky pro všechny alternativy, možnost volby, omezení monopolu státu). Důsledkem definitivní odluky církve od státu by tedy nemělo být znevýhodnění církevních škol na úroveň škol soukromých, ale otevření otázky spravedlivého financování pro všechny typy škol.

Kaplani

Dopis zmiňuje problematiku vojenských kaplanů. Píše konkrétně, že „stát by neměl nadále poskytovat církvím neodůvodněná privilegia... v podobě státem placených duchovních (kaplanů) v ozbrojených silách.“

Tento argument může ve čtenáři vyvolat dojem, že vojenský kaplan má nějaké výhody, má nějaké výsadní postavení, je placen státem neprávem (jen proto, že náleží do církve nebo že jej církev vyslala). Není tomu tak.

Vojenský kaplan je ve služebním poměru vojáka z povolání se všemi povinnostmi a nároky, které k tomu náleží. Před státem má tedy stejné postavení, jako jakýkoliv jiný voják. Je to regulérní státní zaměstnanec, který plní zaměstnavatelem zadané povinnosti. Hlavním úkolem vojenského kaplana je:

• podporovat velitele všech stupňů v jejich odpovědnosti za naplňování a ochranu lidského rozměru života každého vojáka v činné službě a občanského zaměstnance (dále jen pracovníků rezortu  Ministerstva obrany);
• nabízet pomoc při řešení osobních krizí i těžkostí, které vznikají v pracovním, osobním a rodinném životě pracovníků rezortu  Ministerstva obrany;
• přispívat k rozvíjení a prohlubování demokratických tradic evropské kultury v rezortu  Ministerstva obrany;
• vytvářet podmínky pro naplňování ústavně zaručených lidských práv, která souvisejí se svobodou vyznání pro pracovníky rezortu  Ministerstva obrany ve všech situacích spojených s plněním jejich služebních  a pracovních povinností.

Výše uvedené povinnosti kaplanů zakotvuje trojstranná Smlouva o podmínkách vzniku a působení duchovní služby v resortu ministerstva obrany mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí podepsaná 3. 6. 1998 a upřesněná 26. 1. 2012. Stejně jako např. vojenský psycholog je kaplan regulérní součástí armády. Kaplan i psycholog jsou vojáky z povolání se všemi povinnostmi a nároky, které jsou s profesí vojáka spojeny. Součástí této profese je např. i služba v zahraničních operacích (na které by bez statusu vojáka nemohli být povoláni, jejich služby by tak nešlo využívat). Jsou placeni stejným způsobem jako všichni příslušníci AČR. „Každý voják má uzavřen závazek ke službě (časově omezený), ten po vypršení kontraktu lze opakovaně prodlužovat, pokud je zájem obou stran, tedy jak ze strany armády, tak ze strany konkrétního vojáka“ (citace z vyjádření pracovnice oddělení komunikace s veřejností AČR).

Je tedy jasné, že kaplan není oproti jiným vojákům nijak privilegován. Stejně jako u psychologické služby AČR poskytuje kaplan ostatním vojákům v jejich složitém povolání nenahraditelnou službu (viz výše).

V Otázkách a odpovědích na webu Svobodných je mimo jiné řečeno, že „Naše kultura a zvyky jsou ale tvořeny odkazem tisícileté křesťanské a židovské tradice a kultury, dědictvím antiky i předkřesťanskými (pohanskými a keltskými) zvyky. Tyto tradice tvoří naši západní kulturu.”

V Politickém programu, v bodu o Vnější bezpečnosti je uvedeno: „Ozbrojené síly hájí nedotknutelnost území státu a plní alianční závazky zejména v rámci NATO.“ a dále také: „Svobodní považují za zásadní prohlubovat alianční vztah s USA, s Británií na bilaterální rovině, jak to umožňuje Severoatlantická smlouva. Svobodní odmítají snahy EU podrývat autoritu NATO vytvářením alternativních nebo duplicitních struktur.”

Vojenské kaplany mají ve svých řadách všechny státy NATO, včetně USA, kde odluka církve od státu existuje po celou dobu jejich existence. Nevidím proto důvod, proč by status vojenského kaplana měl být měněn v rámci odluky církve od státu. Pokud tento status potřebuje změnu, jsem samozřejmě pro diskusi, nicméně výše uvedené skutečnosti mě vedou k přesvědčení, že příp. otázkou spíše než „zdali“, může být „jak“ (např. kdo všechno se může stát kaplanem). V takovém případě mám za to, že zodpovězení takové otázky je věcí širší celospolečenské diskuze o postavení církve ve společnosti, podobně jako v případě práva oddávat (viz. níže). Jiří Payne v dopise navádí čtenáře k politováníhodnému omylu a znevažuje jím nelehkou práci a službu vojenských kaplanů.

Vysílání bohoslužeb

Další privilegium vidí Jiří Payne v „podobě bezplatného vysílacího času ve veřejnoprávních médiích”. Když pominu Novoroční ekumenickou slavnost v České televizi, dostává církev asi největší prostor ve veřejnoprávních médiích přímo v neděli od 9:00 na Českém rozhlase v pořadu Bohoslužby. Jedná se o přímý přenos z nedělních bohoslužeb ŘKC a církví, sdružených v ERC. Má sloužit těm, kteří se na bohoslužby nedostanou (starým a nemocným) nebo těm, které jednoduše zajímají, ale do kostela nebo modlitebny přijít nechtějí.

Český rozhlas (státní rozhlasová stanice) byl zřízen zákonem č. 484/1991 Sb. a vysílá na státní objednávku. Jedním z jeho cílů je „poskytovat programovou nabídku všem skupinám obyvatelstva, brát zřetel na věk, etnickou nebo národnostní příslušnost, sociální postavení, víru, vyznání a náboženství, pohlaví, sexuální orientaci, kulturu a umělecké zaměření, regionalitu a místní specifika, politické a filozofické přesvědčení a vzdělání”.

Do programu českého rozhlasu tedy pořad Bohoslužby patří, stejně jako například pořady Čajovna, Mozaika, Leonardo, Country pohoda nebo Folklórní notování. Nevidím nic zvláštního na tom, že veřejnoprávní médium ze své podstaty vysílá různá témata pro různé (i menšinové) skupiny obyvatel a dává jim čas, jaký uzná za vhodný.

Otázkou ale zůstává, zda toto médium stát potřebuje a zda jej potřebují občané. Pokud ano, je neméně závažnou otázkou správný způsob jeho financování. Každá domácnost s přijímačem (čili prakticky každá - přijímač rozhlasu je dnes v každém autě, v každém druhém telefonu nebo televizi, ale také v počítači) zaplatí ze zákona měsíčně 45 korun Českému rozhlasu. Ať už jej poslouchá, nebo ne. Možná je čas se zamyslet nad tím, jak by Český rozhlas vypadal, kdyby se měl chovat tržně (jako soukromé rádio) a svůj vysílací čas normálně prodávat. Pak bych neviděl problém v tom, že si takový přenos bohoslužeb církve prostě zaplatí (jako službu), budou-li o ni stát.

V současné době není prostor církví ve veřejnoprávních médiích nijak výlučný, rozhodně ne více, než například pejskařů, ekologických aktivistů, lékařů, vyznavačů zdravé výživy nebo zastánců nejrůznějších teorií či filozofií. Postavení církve ve veřejnoprávním médiu určuje především zákon o veřejnoprávních médiích (vč. jejich financování formou povinné daně). Problém tedy nevidím v tom, kolik toho odvysílá náboženská redakce, ale v otázce, proč stát uvaluje na občana daně navíc a platí z nich svá média.

V tomto bodě se opět plně ztotožňuji se Svobodnými a jejich Politickým programem (XV. Příloha 1: Programový dokument Svobodný trh informací - 2. Veřejnoprávní média a koncesionářské poplatky): „Svobodní odmítají koncept tzv. veřejnoprávních médií hrazených z veřejných prostředků příp. koncesionářských poplatků a požadují jejich zrušení.” Je škoda, že tuto problematiku Jiří Payne opět v dopise zkreslil tím, že ukázal prstem na náboženské vysílání a nikoliv nesmyslnost systému veřejnoprávního vysílání jako celku.

Církevní majetek

Nadnesené vyjádření o „vysoce nadstandardním” odškodnění nechávám stranou, přisuzuji spíše konfrontačnímu stylu i neznalosti problematiky a nebudu jej zde dále rozebírat. Nicméně dopis popisuje velice zkresleně podstatu vlastnictví církevního majetku.

Není pravdou, že „církev majetek nevlastnila, ale spravovala“. S tímto mýtem (který častokrát opakovali mj. odpůrci zákona o finančním vyrovnání státu s církvemi) se vypořádal Ústavní soud, viz Nález Ústavního soudu, Sbírka zákonů 177/2013 (zejména body 138-152); v tomto nálezu se např. píše: „Církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost, v důsledku čehož byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku“ (bod 159). Kromě toho se tam píše (s odkazem na čl. 11 odst. 1 Listiny), že „současné právo (ale ani právo před rokem 1948) nezná různé formy vlastnictví“ (bod 140). Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné. (Viz Ústava ČR čl. 89 odst. 2: „rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny osoby“.)

Svobodní mají ve svém politickém programu v bodě IV. Reforma právní filosofie - 4. Soukromí a vlastnické právo - tento text: „Soukromí a vlastnictví je pro Svobodné jedním ze základních pilířů svobodné společnosti. Vlastnické právo je právem absolutním. Svobodní jsou zásadně proti návrhům umožňujícím vyvlastňování majetku ve prospěch kohokoli, oprávněné není ani vyvlastňování ve veřejném zájmu. Pokud má mít svobodná společnost šanci na přetrvání, musejí občané nejprve uznat a přijmout za své, že jakýkoliv zásah proti svobodě a majetku jednotlivce je nepřípustným násilím a že jedinou racionální funkcí státu je takovému násilí bránit a zasahovat proti němu. Především vláda se nesmí takového násilí dopouštět.“

Je jasné, že Svobodní si cení soukromého vlastnictví prakticky nadevše. Otázkou tedy není, zda církvím ukradený majetek nahrazovat a kompenzovat, či nikoliv, ale kdy a jakým způsobem stát odškodní zbytek právnických osob.

Pokud někdo někomu ukradne auto, jistě je v pořádku zloděje odsoudit a donutit jej auto vrátit nebo nahradit škodu, pokud zloděj auto prodal nebo zničil. To by uznal každý nezávislý a demokratický soudce. Jak bychom se asi podivili, kdyby soudce namísto očekávaného rozsudku začal všemožně zkoumat, zda auto okradenému patřilo, a snažil se za pomoci různých výmluv zloději auto nechat. Situace by byla ještě pikantnější, pokud by se zjistilo, že zloděj ukradl aut více, a to více lidem. Tato skutečnost by ale soudce absolutně nezajímala a dál by iracionálně řešil, kde a kdy se vzalo auto toho jednoho okradeného. V podobné situaci se nyní nacházíme uprostřed věčných diskusí, zda církvi majetek patřil, nebo ne. I po té, co Ústavní soud tuto otázku již dávno zodpověděl.

Komplexní pohled na otázky navracení majetku církvím velice pěkně shrnul už v roce 2012 biskup Jednoty bratrské Rt. Rev. Petr Krásný Th.M. Ep. Fr., který byl členem Expertní komise církví k majetkovému narovnání státu a církví, která připravovala podklady pro návrh daného zákona (i předchozích). Účastnil se mnohých jednání s představiteli vlády a státu i zasedání Dočasné komise pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Rozhovor s ním najdete zde.

Dopis se také zmiňuje o problematice patronátu církevního majetku. Nicméně jej zřejmě zcela nechápe. Určitý majetek byl historicky zatížen „patronátem“, tj. z výnosu tohoto majetku byly financovány opravy církevních budov a mzdy duchovních. Komunisté v zákoně 218/1949 Sb. prohlásili, že veškerý patronát přechází na stát, čímž se zavázali financovat duchovní a opravy církevních budov. Jiří Payne má za to, že církve budou "restituovat" patronátní závazky, tj. že se obnoví patronát u konkrétního majetku, který má nějakého soukromého vlastníka (a že ten vlastník bude příslušný patronátní závazek vymáhat na státu). Zákon o majetkovém vyrovnání ovšem rozhodně neřadí patronáty mezi majetek, který by se měl církvím vracet (viz §2 odst. a) zákona 428/2012 Sb.). Naopak, vypořádání patronátních závazků je součástí finanční náhrady (protože patronátní závazek státu končí).

Je možná na místě doplnit, že právě oblast patronátů je důležitým rozdílem mezi majetkovým vyrovnáním církví a jiných restituentů. U nikoho jiného než u církví totiž na sebe komunistický stát nevzal patronátní závazky.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který - jak je uvedeno v jeho úvodu „je veden snahou zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989“, (428/2012 Sb.) - by měl otevřít přímou cestu k otázce, proč nebyly doposud odškodněny ostatní právnické osoby! V tomto bodě nelze než zcela souhlasit.

Svatby

Jiří Payne ve svém dopis zmiňuje také možnost duchovních oddávat. Ti tuto možnost získali po revoluci, především proto, aby se změnil stav, který zde byl za komunismu, kdy církve byly jmenovitě z této pravomoci vyloučeny.

Kdo vlastně může oddávat? Starostové, místostarostové, pověření členové zastupitelstva, v Praze pak primátor, náměstek primátora nebo pověřený člen zastupitelstva hl. m. Prahy. Dále pak duchovní registrované církve, v zahraničí také kapitáni lodí a letadel (registrovaných u nás, pokud minimálně jeden ze snoubenců má české občanství) a velitelé vojenských jednotek ČR, působících v zahraničí.

Mohlo by se zdát, že možností je dost. Ale v běžném občanském životě má stát v podstatě monopolní postavení v otázce uzavírání sňatků. Není ale i zde prostor pro alternativu? Proč by měl stát brát církvi možnost oddat své věřící (kteří si navíc slibují věrnost před Bohem, což pro ně mnohdy může být ještě více zavazující, než když si ji slibují před zákonem)? Naopak by bylo na místě tuto možnost rozšířit i na další církve (které doposud tuto možnost neměly) nebo dokonce i na jiné subjekty.

Závěrem:

Za komunistického režimu vymezoval postavení církví ještě Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností (zákon č. 218/1949 Sb.), který byl zrušen až v r. 2012 a nahrazen Zákonem o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi (č. 428/2012 Sb.). Právní postavení církví v naší zemi je zakotveno v Listině základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.), která je součástí ústavního pořádku České republiky, a dále stanoveno zejména Zákonem o církvích a náboženských společnostech (zákon č. 3/2002 Sb.), nástupcem zákona č. 308/1991 Sb., který začal platit po zrušení Zákona o zřízení Státního úřadu pro věci církevní (tj. zákona č. 217/1949). Tento zákon (o církvích) samozřejmě lze dále upravovat, podobně jako zákony vymezující postavení např. občanských sdružení a dalších neziskových organizací. Všechny tyto organizace mají nezastupitelnou roli ve společnosti a svá specifika, díky kterým nemohou být posuzována stejným zákonem (metrem) jako komerční subjekty (např. obchodní společnosti), aniž by se jednalo o nějaké zvýhodnění nebo diskriminaci.

Věřím, že církve, které procházejí odlukou od státu, mají moudře hospodařit. Ba co více, je potřeba, aby investovaly, podnikaly a mohly tak zabezpečit nejen chod svůj, ale i organizací, které zakládají a provozují (škol, mateřských center, nízkoprahových klubů, preventivních organizací…). Na druhou stranu vnímám, že církve mají ve společnosti unikátní úlohu, stejně jako např. neziskové organizace. A stejně jako existují některé výjimky pro neziskové organizace (pro podstatu jejich poslání), stejně tak je možné zachovat některé výjimky pro církve (také pro podstatu jejich poslání).

Podle mého názoru jsou zde otázky, které by měly projít minimálně hloubkovou diskusí – ne proto, aby bylo možné jimi církev znevýhodnit, ale naopak, aby bylo možné zvýhodnit i jiné subjekty, dát lidem více alternativ a omezit monopolní postavení státu v mnoha oblastech.

Velice si vážím postojů Strany svobodných občanů, stejně jako jejich politické filosofie i politického programu, protože zastávají pravicové hodnoty. Tím více mě mrzí, když se jimi pak přední představitelé Svobodných sami ve svých soukromých dopisech a prohlášeních neřídí.

Důraz na svobodu jedince, který strana zastává, by nikdy neměl přerůst v útok proti jinému jedinci nebo skupině, i když nesouhlasíme s jejími postoji a jednáním. Naše vztahy by měly zůstávat na rovině respektu k druhým, protože naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.

Jsem pro spolupráci církve a dalších skupin na společném utváření našeho státu i pro vzájemnou svobodu a nezávislost. Stavím se však rozhodně proti zkreslování skutečností, demagogii, účelovým tvrzením a nespravedlnosti.