Stát a předškolní vzdělávání

Stát by měl vytvářet jasný právní rámec, uprostřed kterého mohou jednotlivci rozvíjet své aktivity a žít své životy v plné odpovědnosti za své jednání. Stát by měl nastavovat jasná obecná pravidla, aby si lidé svou odpovědnost uvědomovali. Jakmile se však tato pravidla přesouvají z obecných do konkrétních a stát začíná určovat jednotlivé oblasti života lidí, přebírá tím za jejich životy i jistou míru odpovědnosti. Pokud někomu upíráte jeho odpovědnost, děláte z něj otroka, což se projeví na jeho pasivním a vzpurném jednání. Komunistický režim byl vyhlášen tím, že z nás vychovával otroky skrze kontrolu každé oblasti společenského i soukromého života. Alarmující je, že v roce 2014 máme více zákonů, než tomu bylo před rokem 1989, což se projevuje na rostoucí pasivitě i nespokojenosti občanů. Velmi mě znepokojuje každý další krok, který posiluje kontrolu státu nad životy lidí a pomalu nás vrací do nesvobody a otroctví.

S velkou obavou o vývoj další generace proto sleduji, jak stát posiluje svůj monopol na vzdělávání, potlačuje další alternativy vzdělávání a celkově nás nenápadně vede zpět do totalitního zřízení.

Senátní výbory právě teď projednávají Zákon o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině. Úředníci argumentují, že v něm chtějí "srovnat podmínky pro všechna zařízení". Pojďme se však blíže podívat na to, jak tím stát posiluje svou moc a znevýhodňuje ostatní.

Poslanci na konci školního roku 2013/2014 schválili a poslali do senátu návrh zákona, podle kterého bude (kromě jeslí a mateřských škol) jedinou povolenou formou pravidelné péče o předškolní děti tzv. dětská skupina. Zákon velice detailně popisuje, jaké podmínky musí splnit každý, kdo chce takovouto dětskou skupinou provozovat. Pokud by návrh schválil senát a podepsal prezident, hrozí reálně zánik desítek rodinných a mateřských center, které poskytují péči o děti bez dohledu rodičů, a také lesních školek, hlídacích koutků a dalších alternativ k státní mateřské škole.

Udivuje mě, že zákon, který je pro mnohé zařízení likvidační, prosazují poslanci ve chvíli, kdy je v mateřských školách velký nedostatek míst. Lesní školky, mateřská centra nebo hlídací koutky budou muset za velké peníze budovat a provozovat zázemí, jinak nesmí dále pracovat s dětmi.

Jelikož náš sbor provozuje hlídací koutek, rodinné i mateřské centrum, tato navrhovaná změna zákona se nás přímo týká, přesto věřím, že mluvím za řadu dalších organizací, když řeknu: "Posledních několik let jsme investovali nemalé peníze, abychom poskytli dětem v hlídacím koutku bezpečné, čisté a útulné prostředí. To samé nabízíme dětem v mateřském centru, s jejichž rodiči jsme si za tu dobu vybudovali krásné a hluboké vztahy. Pro mnohé jsme již řadu let alternativou, pokud nechtějí dávat své děti do školky, nebo jít na plný úvazek do práce. Poskytujeme jim sociální zázemí a předškolní vzdělávání. Pokud bychom měli dostát návrhu zákona, museli bychom obě tato zařízení, která jsme léta budovali, zavřít. Hygienické a technické parametry stanovené v zákoně považujeme za přehnané a rozhodně není v našich silách je do roka (jak říká zákon) naplnit. Desítky dětí a řada rodin okolo nás by tak přišly o zázemí a vztahy, které se za ta léta vybudovaly. Naši politici tak svým rozhodnutím ničí drobné komunity a vztahy, které dnes fungují na bázi zájmu a ochoty."

Místo těchto "kosmetických úprav" a vymýšlení nesmyslných pravidel, které mohou zlikvidovat řadu dlouho a dobře fungujících zařízení, by se měli státní úředníci zaměřit na opravdovou reformu školství. Náš vzdělávací systém je v žalostném stavu, ne však vinou nenaplněných hygienických a technických parametrů. Na školách vyučují (a mysl mladých lidí formují) vyhořelí a často frustrovaní pedagogové. Řada dětí je šikanována a ponižována spolužáky i kantory. Způsob výuky ve třídách s 20 - 30 dětmi je neefektivním nakládáním s časem žáků i učitelů, protože v takto velkých třídách se děti mnoho nenaučí (a pak to musí dohánět doma). Kantoři jsou placeni mizerně, když uvážíme, jak psychicky a často i fyzicky náročnou práci vykonávají. Děti na školách navíc dostávají pouze informace, místo aby je škola skutečně vzdělávala - a na mnoha školních zdech přitom "drze" visí portrét Jana Ámose Komenského. Současný školský systém vede k ignoraci odpovědnosti rodiče za vzdělání a výchovu svých dětí, která je přitom dána zákonem.

Místo toho, aby se stát podíval blíže na tyto závažné problémy (řada dětí končí na psychiatrii, řada učitelů odchází, protože se buď neuživí nebo by musela na "stará kolena" jít nesmyslně studovat), posiluje zchátralý monopol na vzdělání (školní a předškolní), odmítá zrovnoprávnit všechny vzdělávací systémy, které mohou rodiče využít - od domácího, přes soukromé, církevní, po státní vzdělávání. Všechny tyto alternativy vzdělávání našich dětí by se měly držet obecných vzdělávacích osnov a vytvářet pestrost toho, jak jich dosáhnout individuálně, nebo v rozmanitých kolektivech a systémech. Uživatelé těchto vzdělávacích systémů by měli na jejich provoz přispívat. A stát je z daní poplatníků - i těch, kteří žádné děti nemají, neboť vzdělání národa je i v jejich zájmu - dotovat a podporovat dobrými zákony. Zatím to však vypadá tak, že stát chce držet svůj monopol na vzdělávání a výchovu dětí ve svých rukou a všem dalším to pouze komplikovat.